V roce 2013 v maličkém jazzklubu U Staré paní v Praze na Starém Městě se poprvé vedle sebe na pódiu postavili Jindra Polák, Martin Kasal a Ondřej Málek a do mikrofonu zaznělo nesmělé: „Ahoj, my jsme Jelen…“ Nikoho z nich nenapadlo, že za deset let budou plánovat svůj zatím největší koncert, narozeninovou show v pražské O2 Areně.
Do klubu tenkrát přišlo jen pár lidí, převážně rodiny muzikantů a několik nejvěrnějších kamarádů, ale trojice cítila, že to, co se na pódiu odehrává, je výjimečné. Jindra, Martin a Ondřej měli od začátku jediný cíl: tvořit společně hudbu a zpívat pro každého, kdo bude ochotný poslouchat, ať už bude diváků dvacet, nebo dvacet tisíc.
Všichni tři už za sebou měli spoustu zkušeností. Jindra coby písničkář, zpěvák a kytarista vystupoval jak sám, tak s několika vlastními kapelami a slyšet jste ho mohli i ve skupinách Dobrohošť a Irish Dew. Ondra s Martinem (kterému ovšem nikdo neřekne jinak než „Kása“) zase roky vystupovali v okolí Vysočiny se svojí kapelou Šatlava. Všichni ale v určitou chvíli cítili, že přišel čas posunout se dál.
Shodou okolností se nakonec jejich cesty protnuly v Praze v nahrávacím studiu RePrague. To patří známému a úspěšnému hudebnímu producentovi Martinu Ledvinovi. A právě jeho tři budoucí Jeleni nezávisle na sobě oslovili, zda by jim pomohl pozvednout jejich skladby o level výš. Martinovo studio tenkrát sloužilo jako setkávací centrum pro muzikanty z širého okolí a na jednom večerním jam sessionu došlo k osudovému setkání. Po chvíli vzájemného okukování si kluci společně zahráli a zjistili, že i když pocházejí z různých koutů republiky a naprosto odlišných hudebních zázemí, při společném hraní si okamžitě padli do noty, a zdálo se, že se znají odjakživa. Slovo dalo slovo a za pár dní byla první společná zkouška.
Už během prvních intenzivních hodin a dnů, které spolu strávili zavření ve zkušebně v Praze, ve staré šatlavě v Přibyslavi a v bývalém vepříně u Kásy na zahradě, vznikly společné písně, které jste později mohli slyšet na jejich první desce. Singl Nebe nad Prahou, Světlo ve tmě, podle nějž dostalo album název, nebo třeba Magdaléna, která zhruba o dva roky později nastartovala kariéru celé kapely. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Úplně první skladba, kterou společně napsali, dala kapele název. Když se blížilo datum prvního koncertu, vyvstala totiž otázka, pod jakým jménem budou vystupovat. Nápadů byla spousta, ale žádný se nelíbil všem třem. Nakonec někdo řekl: „Tak si pojďme říkat podle té naší první písničky – Jelen!“
Jindra na to po pár letech v rozhovoru vzpomíná: „Moje první reakce byla: Jenom přes mojí mrtvolu, moje kapela se v žádném případě nebude jmenovat Jelen! Pak jsme se o tom ale bavili, chvíli jsem o tom přemýšlel a došlo mi, že to je skvělý název. Jednoduchý, český, majestátní a zapamatovatelný. Je v tom kouzlo slovanské i keltské mytologie. A navíc se ukázalo, že stačí vyběhnout na pódium, zakřičet do mikrofonu Ahoj, my jsme Jelen! a energie v sále okamžitě vyskočí o dvě stě procent!“
Nějaký čas pokračovali ve třech, občas s nimi na akordeon hostoval jejich běloruský kamarád Aliaksandr Yasinski. Začali se scházet ve studiu a nahrávat první písně. Jak už to tak bývá, magie hudby si postupně sama začala říkat o zvuk a nástroje a do svého magnetického pole přitahovala další podobně naladěné muzikanty. Tak se stalo, že se původní trojice rozrostla do podoby, o které později v legraci mluví spíš jako o „hudebním hnutí než o kapele“.
Když se kluků zeptáte, jaké byly zásadní momenty, které je dostaly z malé vlhké zkušebny až na výsluní české hudební scény, zamyslí se a krčí rameny. „To se dá asi těžko jednoduše říct. Měli jsme obrovské štěstí a taky obrovskou vůli hrát. Bavilo nás to spolu a věděli jsme, že to chceme společně dotáhnout tak daleko, kam až to půjde. Jestli to bude kavárna v Přibyslavi nebo stadion ve Wembley, to jsme neřešili. Pak se to nějak semlelo a jedna věc následovala druhou…“
Ovšem rozhodně se shodnou na tom, že na začátku stálo pozvání skupiny Divokej Bill, aby jim Jelen předskakoval na jejich akustickém turné. „To byl splněný sen. S Kásou jsme na jejich muzice vyrůstali a teď jsme najednou byli s nimi na pódiu. Slyšela nás tenkrát spousta lidí a dodnes za námi každou chvíli někdo po koncertě přijde a říká: Kluci, poprvý jsem vás slyšel s Billama a od té doby na vás chodím!“ vzpomíná Ondra.
Pak už to šlo ráz na ráz. Rádia objevila Magdalénu, přišel společný duet s Janou Kirschner, první samostatné turné, nominace na Českého slavíka a první cena Anděl v kategorii Objev roku (druhá, pro Kapelu roku, přibyla v roce 2016). Od té doby se kluci nezastavili a brázdí republiku z jednoho konce na druhý.
Po několika málo personálních změnách se sestava ustálila v podobě, ve které ji můžete vidět a slyšet dodnes: Jindra Polák – zpěv a kytara; Martin „Kása“ Kasal – housle, klávesy, vokály; Ondra Málek – baskytara, buben, vokály; Alexandr „Saša“ Smutný – trumpeta, piano; Jan Vojtěch Rek – banjo, elektrická kytara; Tomáš Málek – kytara; Josef „Pepi“ Málek – akordeon. Sestavu pak s třetí autorskou deskou Věci a sny doplnil ještě nejmladší člen, bubeník Víťa Polák. (Jenom pro pořádek: zatímco klan Málků je pokrevně spřízněný – Ondra s Pepíkem jsou bratři a Tomáš je jejich bratranec –, v případě Víti a Jindry jde jen o shodu jmen, třebaže by vás jejich podobné kudrny mohly zmást.)
Na dobrodružné plavbě oceánem hudby toho hodně zažili a potkali spoustu skvělých a inspirativních lidí. Hned na začátku to byla Kateřina Marie Tichá, nadějná mladá zpěvačka, textařka a skladatelka, v jejíž písni Tančíme spolu kluci hostovali. Jejich cesty se propletly a Káťa byla dalších deset let prakticky stálým hostem na jeleních koncertech i albech. Píseň s již zmiňovanou Janou Kirschner si našla cestu do seriálu Všechny moje lásky. Jako host na turné k desce Vlčí srdce se spolu s kapelou Bandjeez představil fantastický muzikant, zpěvák, básník, bohém a skvělý kamarád David Stypka, který nás bohužel předčasně opustil a jemuž je věnována píseň Rozlučková. Na Portě potkali Terezu Balonovou, která se prakticky okamžitě stala častým hostem a další čestnou členkou jeleního stáda. Samostatnou kapitolou jsou pak hosté ze zatím nejnovější desky, kterou si kluci nadělili k desátým narozeninám a na niž přizvali od kamarádů v podobě kapely Rybičky 48 přes členy rodiny v zastoupení Jindrova bratra Petra Poláka ze skupiny Vintage Wine až po své dlouholeté inspirace a vzory, kterými jsou Jiří Pavlica s Hradišťaněm a Robert Křesťan s Druhou trávou.
A když už jsme nakousli ta alba, v roce 2023, kdy vzniká tento stručný životopis, jich má Jelen na kontě sedm. První bylo čtyřpísňové EP Magdaléna. Následovalo první regulérní album Světlo ve tmě – v současné době je k sehnání jeho reedice s přidanou písní Co bylo dál (pokud máte ve sbírce původní, jinak barevné CD bez této skladby, nedávejte ho z ruky, třeba bude mít za pár let sběratelskou hodnotu). Druhé plnohodnotné autorské album Vlčí srdce vyšlo o rok později, v roce 2016. Následuje Živě v Lucerně, záznam koncertu z vyprodaného velkého sálu legendární pražské Lucerny (2017) a vzpomínkové album na velikána české písničky Půlnoční vlak Michala Tučného (2019). To vznikalo ve spolupráci s Michalovou rodinou a jako host na něm vystupuje i jeho dcera, zpěvačka Míša Tučná. V roce 2021 pak vychází třetí autorské album – Věci a sny, které obsahuje mimo jiné úspěšné singly Ještě jednu noc, Někde kolem, V oblacích, nebo Jediný, co chci. V roce 2023 si Jelen k desátým narozeninám nadělil zatím poslední album, nazvané příhodně Všechno bude dobrý. To je slogan, který skvěle vystihuje vše, o čem hudba kapely je.
„Lidé se nás často ptají, proč zpíváme o tolika neveselých tématech“, přemítá Jindra. „Jeden novinář kdysi řekl: Kluci, vy hrajete vesele o smutných věcech. A měl pravdu. Pro nás je totiž nejdůležitějším tématem naděje. Samozřejmě že se kolem nás děje spousta špatných, smutných věcí. Důležité ale je nezapomínat, že věci se mění, to je jejich přirozená vlastnost. Nic nezůstane špatný napořád. Člověk musí počkat, vydržet, smát se a zpívat si a mraky nakonec odplujou. A pak? Přece Všechno bude dobrý!“
A plány do nejbližší budoucnosti? „Letos slavíme deset let existence a rozhodli jsme se, že si naši fanoušci zaslouží pořádnou oslavu. Druhého prosince nás tedy čeká zatím největší koncert naší kariéry, pražská O2 Arena. To je teď věc, ke které se upínáme a kam směřujeme všechnu svoji pozornost a sílu. A co bude potom? To se uvidí. Jak nás tak znám, tak doma dlouho nevydržíme a vyrazíme na turné. Bez toho už si život asi neumíme představit!“ směje se Kása a Jindra dodává: „My jsme si nikdy nedávali žádné konkrétní dlouhodobé cíle. Jediné, co bych si já osobně přál, je, aby nám to dál vydrželo takové, jaké je to teď. Parta kamarádů, která miluje muziku, hraje jim to a pořád jsou spolu rádi, i po těch letech. A samozřejmě aby naši fanoušci dál chodili na koncerty a zpívali si naše písničky spolu s náma. Protože dobře víme, že bez nich bychom tu nebyli. Vážíme si toho a nebereme to jako samozřejmost.“
